Baruch Spinoza
„Na základě výnosu andělů a andělů a příkazu svatých mužů exkomunikujeme, vyháníme, proklínáme a zatracujeme Barucha de Espinozu se souhlasem Svatého, budiž požehnán, a se souhlasem celé svaté kongregace, před těmito svatými svitky s 613 předpisy, které jsou v nich zapsány.“ Tato slovo je možné nalézt v cheremu, dokumentu, který 27. července 1656 amsterdamská židovská komunita nemilosrdně exkomunikovala židovského filozofa Barucha Spinozu (1632–1677). Jedním z důvodů pro tento razantní krok bylo to, že Spinoza ve svém díle otevřeně zpochybnil Mojžíšovo, respektive Boží autorství Tóry tím, že tvrdil, že Pentateuch byl zkompilován až v době Ezdráše, tedy v průběhu 5. stol. př. o. l. Od roku 1656 uběhlo mnoho času, ale Spinozova exkomunikace stále zůstává mocným příkladem konfliktu mezi světem náboženství a světem vědy a inspiruje nás k mnoha důležitým otázkám. Je Tóra autentickým dílem Boha darovaným v jednom okamžiku člověku, jak tvrdí rabínská tradice, nebo je autentickým dílem člověka zkompilovaným v průběhu staletí, jak tvrdí vědecké kritické zkoumání? Je možné přijmout vědecké vysvětlení a zároveň zachovat autoritu Tóry? Je možné smířit víru a racionalitu? Věřím, že svátek Šavuot, který společně slavíme, je tím pravým okamžikem k zamyšlení nad těmito otázkami.
Svátek Šavuot je jedním ze třech poutních svátků, v hebrejštině nazývaných šaloš regalim, které spojuje silný zemědělský charakter. Na rozdíl od svátku Pesach, který již na stránkách Pěti knih Mojžíšových nese silný historický aspekt, Šavuot takový přídavným významem v Tóře nedisponuje a je považován zejména za Chag ha-kacir, svátek sklizně pšenice. Teprve v období po zničení Druhého chrámu v Jeruzalémě v roce 70 o. l. začíná být známý další název svátku Šavuot, a sice Zman matan Toratenu neboli „Čas darování naší Tóry“. Šavuot začne být silně ztotožňován s připomenutím okamžiku, ve kterém se lidu Izraele zjevil Bůh a prostřednictvím Mojžíše mu daroval Tóru. Pojetí Šavuotu jako svátku připomínajícího darování Tóry náhle přetrumfuje jeho původní zemědělský aspekt.
Je zavedenou tradicí, že vždy, když dokončíme četbu z Tóry, vyzveme jednoho člena minjanu, aby pozvedl rozbalený svitek Tóry nad hlavu jako součást tradice zvané hagbaha. Zatímco na svitek Tóry ukážeme malíčkem, jednotným hlasem deklarujeme: „Ve zot ha-Tora ašer sam Moše lifnej benej Jisra’el, al pi Adonaj be-jad Moše. Toto je Tóra, kterou dal Mojžíš dětem Izraele, jak kázal Hospodin skrze Mojžíše.“ Tato věta bývá obvykle chápána jako potvrzení našeho přesvědčení, že Tóra je výrok od výroku, verš od verše Božím slovem. Tradiční rabínský pohled jde ještě dále, když zastává názor, že na Sinaji došlo k předání Tóry písemné (Tora še-bichtav) a Tóry ústní (Tora še-be-al-pe), tedy že kromě psaného textu Pěti knih Mojžíšových daroval Bůh Mojžíšovi též interpretaci zákonných ustanovení Tóry, která dnes nalezneme zakotvena písemně na stránkách Mišny a Talmudu. Faktem je, že již samotní talmudičtí učenci rozpoznávají, že tato teorie však má svá úskalí. Mimo zákonných ustanovení a dalších vyprávění obsahuje Tóra detailní popis putování lidu Izraele pouští z Egypta to zaslíbené Země. Vypráví o životě Mojžíše a seznamuje nás též s chybami, kterých se během své cesty dopustil. Správnou námitkou je, že pokud by byl Mojžíšovi předán celý text Pěti knih Mojžíšových najednou, znal by dopředu celý svůj osud a mohl by se vyvarovat všech chyb. Proto se objevuje i další interpretace, která tvrdí, že na Sinaji Mojžíš obdržel pouze Aseret ha-dibrot, Deset výroků, které jsou všeobecně známy pod názvem Deset přikázání, a po zbytek života k němu přicházel zbytek Zjevení. Dokonce i když přijmeme toto vysvětlení, nezbavíme se dalšího problému, který souvisí s otázkou, kdo napsal závěrečné verše poslední páté knihy Tóry, které hovoří o Mojžíšově smrti. Jeden z rabínských komentářů nám tvrdí, že těchto osm veršů dopsal Jehošua bin Nun, Mojžíšův nástupce, který je v českých překladech Bible označován jako Jozue. Všechna tato vysvětlení slouží k tomu, aby rabíni obhájili koncept, který nazýváme Tora min ha-šamajim neboli „Tóra z nebes“, podle něhož je Tóra autentickým Božím dílem. Následují pasáž z Talmudu hovoří sama za sebe, když komentuje biblický verš: „Protože pohrdl Hospodinovým slovem a porušil jeho přikázání, musí být vyobcován; lpí na něm vina.“ (Bemidbar 15:31). Talmud vysvětluje: „Toto se vztahuje na toho, kdo tvrdí, že Tóra nepochází z Nebes. A dokonce i když člověk tvrdí, že celá Tóra je z Nebes s výjimkou jednoho konkrétního verše, který byl napsán samotným Mojžíšem, vztahuje se na něj ‚protože on pohrdl Hospodinovým slovem‘.“ (BT, Sanhedrin 99a) Jeden z Maimonidových článků víry neochvějně tvrdí: „Osmý princip je, že Tóra je z Nebes a že věříme, že tato Tóra, která nám byla darována skrze Mojžíše, našeho učitele, pokoj s ním, je zcela z úst Všemohoucího.“ Představa o Božím autorství Tóry se stala něčím, co by právní terminologie označila jako „grundnorm“ neboli základní normou židovského náboženství, která Tóře i na ním založené komplexní soustavě židovského náboženského práva dodávala autoritu. Ten, kdo tuto základní normu zpochybňoval, se dřív nebo později dostal do problémů. Dobrým příkladem je zmíněný židovský filozof ze 17. století Baruch Spinoza (1623–1677).
Spinozova kritika však byla pouhou předzvěstí změn, které přišly v 18. a 19. století. Haskala, židovské osvícenství, si osvojila takzvaný historicko-kritický přístup ke studiu náboženských textů. Pomocí analýzy textu a srovnávání různých zdrojů došli učenci k závěru, že text Tóry není literárně koherentním celkem a že se skládá z nejrůznějších zdrojů, jejichž autorství je různé. Jinými slovy lze říct, že prokázali, že autorem textu Tóry není Bůh, ale člověk. Pouto mezi lidem Izraele a Tórou vždy bylo jedním z nejzvláštnějších vztahů lidských dějin. Okamžik darování Tóry na Sinaji bývá charakterizován jako svatba mezi Bohem a jeho lidem, přičemž Tóra je vnímána jako ketuba, svatební smlouva, jejímž cílem je stanovit pravidla jejich vzájemného vztahu. Jindy bývá Tóra vnímána jako mateřské mléko, které Bůh, zde nápadně nabývající ženských vlastností, poskytuje lidu Izraele, jenž je zde spíše v úloze kojence závislého na výživě od matky. Často se ve vztahu k Tóře objevuje metaforické označení ec chajim neboli „strom života“, který těm, jenž se k němu přivinou, poskytuje obživu ve formě sladkých plodů a občerstvení ve formě stínu. Ale co se s tímto vztahem stane, když přijmeme moderní vědecké vysvětlení, že slova Tory nejsou Božím, ale lidským dílem? Nezbortí se celý tento vztah a všechna jeho pravidla?
Významný britský rabín a myslitel Louis Jacobs (1920–2006) tuto pochybnost smetává ze stolu: „Naše nové vědění nemusí mít žádný vliv na naši úctu k Bibli a naši loajalitu k jejímu učení: Boží síla není umenšena, protože dal přednost spolupráci se svými stvořeními při tvorbě Knihy knih.“ Těmito slovy nás rabín Jacobs ujišťuje, že víra a rozum nemusí stát ve vzájemné protikladu. Text Tóry můžeme, inspirováni slovy švýcarského teologa Emila Brunnera, vnímat jako gramofonovou nahrávku. Hlas, který na ní slyšíme, je skutečným hlasem umělce, který ovšem slyšíme spolu s nevyhnutelnými nedokonalostmi nahrávky. V textu Tóry slyšíme autentický hlas Boží, a to kvůli unikátnosti jeho poselství i reakci, kterou v nás toto poselství vyvolává, a tato pravda není v žádném případě ovlivněna tím, že tento Boží hlas můžeme slyšet skrze médium lidských hlasů, které ho pro nás ve své době zaznamenali. To, že je Tóra psána jazykem lidí konkrétní doby, není nedokonalostí, ale výzvou pro každou následující generaci, na které spočívá úkol uvádět její slova v život v každé generaci a tváří v tvář modernímu světu a naplnit slova talmudického učence ben Bag-Baga, který o Tóře řekl: „Otáčej ji a otáčej ji, protože je v ní všechno.“ Podstatu naší tradice netvoří neměnná slova napsaná na pergamenovém svitku a uložená ve skříni, ale teprve náš upřímný, otevřený a odvážný dialog s nimi, kterým je uvádíme do našeho života a činíme je aktuálními pro současný svět kolem nás. Slavný midraš v této souvislosti učí, že když Svatý, budiž požehnán, daroval Izraeli Tóru, byla jim darována pouze ve formě pšenice a lnu, tedy surových produktů, které musí být před svým použitím pečlivě zpracovány. To, co máme k dispozici, jsou pouhá semena a pouhá vlákna. Je na nás, co z nich vyrobíme.
Šavua tov Vám přeje rabín David Maxa.