Parašat Šlach lecha (Numeri 13:1-15:41) vypráví o kritické situaci s tragickým vyústěním. Slovy Šlach lecha vyzývá Bůh Mojžíše, aby vyslal dvanáct „meraglim“, dvanáct zvědů, do Erec Jisra’el, aby prozkoumali zemi a podali zprávu o tom, je-li dobrá nebo špatná, jsou-li její města otevřená nebo opevněná, je-li její půda úrodná nebo chudá, jsou-li v ní stromy nebo nejsou. Po čtyřiceti dnech se zvědové vrací s dobrou zprávou i zprávou děsivou.
Země je sice v jejích očích úrodná a bohatá, přetékající mlékem, medem i ovocnými plody, ale lid, který tuto zemí obývá je tak mocný, že ji nebude možné dobýt. Kromě toho tam žijí obři a stvůry. Zvědové popisují setkání s nimi slovy: „Připadali jsme si jako luční kobylky, a tak jsme připadali i jim!“ (Numeri 13:33) Uvnitř celého izraelského lidu zavládne panika, všichni začnou plakat a propláčou celou noc. Nakonec lid shodne na tom, že nejlepší bude vrátit se do Egypta. V tu chvíli se ozvou dva lidé, Jehošua syn Nunův, a Kalev, syn Jefuneho, a řeknou: „Ta země, jíž jsme prošli, abychom ji prohlédli, ta země je velmi, velmi dobrá! Je-li to vůle Hospodinova, přivede nás do té země a dá nám ji, zemi přetékající mlékem a medem.“ (Numeri 14:7-8) Ostatní Izraelité reagují tak, že je za jejich slova chtějí ukamenovat. Občas se nevyplatí být poslem dobrých zpráv. Lidé chtějí mít své ojojoj a oj vej pevně v rukou.
V tuto chvíli zasáhne Bůh a chce všechen lid zničit, od čehož ho však odradí Mojžíš a přesvědčí ho, aby jim odpustil. Bůh mu nakonec řekne: „Salachti ki-dvarecha. Odpustil jsem dle Tvých slov.“ (Numeri 14:20) Lid však nevyjde bez trestu. Bůh jim všem oznámí, že mimo Jehošuy a Kaleva, kteří jako jediní nepropadli davové hysterii, nedojde nikdo do Zaslíbení země, čtyřicet let budou bloudit na poušti, dokud nevymřou, aby se do Izraele mohli dostat pouze jejich děti, kteří se nedopustili hříchu.
Mnohému bychom se mohli naučit z příběhu meraglim – o důsledcích podléhání strachu, o nebezpečí davového šílenství, o výzvách spojených s pesimistickým viděním světa, o iracionální agresivitě pesimistů vůči optimistům. Příběh však není u konce. V reakci na to, že lid je potrestán mírnějším, avšak přesto stále krutým trestem, se zvedne skupinka zvaná jako ma’apilim, která se rozhodne nedbat situace, ke které došlo: „A ráno si přivstali a vytáhli k vrcholu té hory, říkajíce: ‚Podívejte, Hospodin řekl, že jsme zhřešili, a my jsme vytáhli k tomu místu.‘“ (Numeri 15:40)
Raši poznamenává, že slova „el roš ha-har“ (k vrcholu té hory) označují cestu, která vedla nahoru do Izraele. Ma’apilim měli v úmyslu vystoupat, tedy „udělat aliju“, nejen fyzicky, ale také duchovně. Přitom však pozapomněli na to, že situace se změnila. Co se stalo, nemohlo se odestát. Lidé se dopustili chyby a Bůh vynesl svůj rozsudek. Cesta do zaslíbené země již nebyla otevřená. Ma’apilim nedbali Mojžíšova varování a vyšli na cestu. A na vrcholu hory je zanedlouho rozprášili zde sídlící Amalekité a Kenánci.
Otázkou je, co si z tohoto incidentu vlastně můžeme vzít. Náprava chyby, kterou jsme rozpoznali a uvědomili si ji, velmi často nespočívá v konání opačného extrému. Meraglim byli paralyzováni obrovským strachem, ma’apilim zase svou přílišnou sebejistotou. Ani jeden z extrémů není dobrý. Občas je třeba si vybrat krátkou cestu a vykročit nebojácně vpřed. Někdy je ale nutné podstoupit delší a složitější cestu. Náš optimismus a pesimismus by vždy měl být přiměřený situaci. Pokud se věci daří, máme důvod jásat. Ale dokonce i když nejsou tak přímočaré a my zjistíme, že jejich řešení bude složité a dlouhé, nemáme důvod zoufat. Někdy je prostě třeba vykonat „jerida le-corech alija“, sestoupit dulů proto, abychom se mohli znovu vydat na cestu vzhůru.